Login:
Heslo:
 
Reklama: Bezpečnostní schránka Co to je bezpečnostní schránka.
chovatelská stanice of Freedom Love

entlebušský salašnický pes

 Standart podle Klubu svýcarských salašnických psů www.kssp.cz

kopírováno

Entlebušský salašnický pes (Entlebucher Sennenhund)
Standard FCI č. 47 ze dne 28. 6. 2002

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 28. 11. 2001

Použití: Honácký, strážní a hlídací pes ke hlídání statků. Dnes také všestranný pracovní pes a příjemný rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

Krátký historický přehled: Entlebušský salašnický pes je nejmenším plemenem ze švýcarských salašnických psů. Pochází z Entlebuchu, což je údolí v oblasti kantonů Luzern a Bern. První popis pod názvem "Entlebucherhund" pochází z roku 1889, ale ještě dlouho poté se appenzellský a entlebušský pes od sebe vůbec nerozlišovali. V roce 1913 představil profesor Heim, velký milovník podporující intenzivně plemena švýcarských salašnických psů, čtyři exempláře tohoto malého honáckého psa s vrozeně zkráceným ocasem na výstavě psů v Langenthalu. Na základě posudků rozhodčích byli tito psi zaneseni jako čtvrté plemeno salašnických psů do švýcarské plemenné knihy psů SHSB. První standard byl však zpracován až v roce 1927 a po 20. srpnu 1926 následovalo na základě iniciativy Dr. B.Kohlera založení švýcarského klubu pro entlebušské salašnické psy, který se nadále věnoval rozvoji a čistokrevnému chovu tohoto plemene. Jak nízký počet zápisů do plemenné knihy SHSB ukazuje, toto plemeno se rozvíjelo jen pomalu. Entlebušský salašnický pes získal nový podnět v okamžiku, kdy lidé odhalili a prokázali jeho vrozené vlastnosti živého a neúnavného honáckého psa a jeho vynikající vlohy pracovního plemene. Dnes, třebaže je stále ještě málo početný, nalezl tento atraktivní trojbarevný pes své milovníky a těší se stále rostoucí oblibě také jako rodinný pes.

Celkový vzhled: Bezmála středně velký, kompaktně stavěný pes lehce obdélníkového formátu, trojbarevný jako všechna plemena švýcarských salašnických psů, velmi pohyblivý a mrštný. Čilý, bystrý, chytrý a přátelský výraz tváře.

Důležité proporce:

  • Poměr kohoutkové výšky k délce těla = 8 : 10.
  • Poměr délky tlamy k délce mozkovny = 9 : 10.

Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný; vůči osobám, které dobře zná, je dobromyslný a příchylný; vůči cizím lehce nedůvěřivý; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.

Hlava: V harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá, suchá. Podélné osy tlamy a mozkovny jsou víceméně paralelní.
  Lebka: Dosti plochá, poměrně široká v nejširším místě mezi nasazením uší, k tlamě se trochu zužuje; týlní hrbol stěží patrný; čelní rýha málo vyjádřená.
Stop: Málo vyvinutý.
Nosní houba: Černá, lehce vystupující před přední okraj pysků
Tlama: Silná, dobře modelovaná, od čela a lící zřetelně odsazená, stejnoměrně se zužuje, ale není špičatá; trochu kratší než vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolu. Hřbet nosu rovný.
Pysky: Málo vyvinuté, těsně přiléhající k čelisti; okraj pysků černě pigmentovaný.
Chrup: Silný, pravidelný a úplný nůžkový skus. Klešťový skus se toleruje. Chybění 1-2 PM1 (prvních třeňových zubů) se toleruje. Na chybějící M3 (3. stoličky) se nebere zřetel.
Líce: Málo vyvinuté.
Oči: Poměrně malé, okrouhlé, tmavě hnědé až barvy lískových oříšků. Výraz je živý, přátelský, pozorný. Oční víčka dobře přiléhající; okraje víček černě pigmentované.
Oční víčka: Dobře přiléhající, u černého psa černá, u havanově hnědého psa (pokud možno tmavě) pigmentovaná.
Uši: Ne příliš velké; vysoko a poměrně široce nasazené; ušní boltce visící, trojúhelníkového tvaru, na špičce dobře zaoblené; pevná a dobře vyvinutá ušní chrupavka; v klidu ploše přiléhající; při vzbuzené pozornosti psa v nasazení lehce zvednuté a směřují dopředu.

Krk: Středně dlouhý, silný, suchý, plynule přecházející do trupu.

Trup: Silný, lehce obdélníkový.
  Hřbet: Rovný, pevný a široký; Poměrně dlouhý.
Bedra: Silná, ohebná, ne příliš krátká.
Záď: Lehce spadající, poměrně dlouhá.
Hruď: Široká, hluboká, dosahující až k loktům. Výrazné předhrudí; žebra přiměřeně klenutá; hrudní koš protáhlý, oválného průřezu.
Břicho: Málo vtažené.

Ocas:

  • Přirozený ocas plynule navazující na lehce skloněnou záď. U nesení ocasu snaha o lehce visící nebo zcela visící ocas.
  • Vrozené zkrácení ocasu.

Dlouhý ocas a vrozeně zkrácený ocas jsou rovnocenné.

Hrudní končetiny: Silně osvalené, ale ne příliš těžké; nejsou postaveny ani příliš úzce, ani příliš široce. Běhy jsou krátké, robustní, rovné, souběžné a postavené dobře pod tělem.
  Plece: Svalnaté; lopatka dlouhá, šikmá a dobře přiléhající.
Nadloktí: Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka. Úhel s lopatkou zhruba 100 až 120°.
Loket: Dobře přiléhající.
Předloktí: Poměrně krátké, rovné, dobré síly kostí, suché.
Nadprstí: Při pohledu zepředu plynule navazuje na předloktí; při pohledu ze strany jen velmi mírný úhel; poměrně krátké.


 

Pánevní končetiny: Dobře osvalené. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny postaveny nepříliš úzce, jsou rovné a rovnoběžné.
  Stehna: Poměrně dlouhá, v koleni tvoří s lýtkem poměrně otevřený úhel. Stehna široká a silná.
Lýtko: Zhruba stejně dlouhé jako stehno; suché.
Hlezno: Poměrně vysoko postavené.
Zadní nadprstí (nárt): Poměrně krátké, robustní, svisle postavené a v obou pohledech rovnoběžné. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování paspárků zákonem zakázáno.)
Tlapy: Oblé, s těsně navzájem přiléhajícími a dobře klenutými prsty. Směřují rovně dopředu; drápy jsou krátké a silné; polštářky pevné a odolné.

Chody: Prostorný, uvolněný a lehce plynulý pohyb se silným posunem vycházejícím z pánevní končetiny; při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.

Osrstění: Patrová srst. Krycí srst krátká, pevně přiléhající, tvrdá a lesklá. Podsada hustá. Lehce zvlněná srst na kohoutku a / nebo hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.

Zbarvení: Typické trojbarevné zbarvení. Základní barva je černá s pokud možno symetrickými tříslově zbarvenými (žlutá až hnědavě rezavá barva) a bílými odznaky. Tříslově zbarvené znaky se nacházejí nad očima, na lících, na tlamě a na hrdle, po stranách hrudníku a na všech čtyřech končetinách, přičemž na končetinách musí tříslová barva ležet mezi černou a bílou. Podsada: tmavě šedá až hnědavá.
  Bílé odznaky:
  • Dobře viditelná, úzká bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
  • Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
  • Bílá na všech čtyřech tlapách.
  • U dlouhého ocasu je žádoucí bílá špička.
  • Toleruje se malá bílá skvrna na šíji (ne větší než zhruba půlka dlaně), ale není žádoucí.

Velikost: Kohoutková výška u psů činí 44 – 50 cm, tolerance do 52 cm; u fen 42 – 48 cm, tolerance do 50 cm.

Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.

  • Chybějící pohlavní výraz.
  • Silné odchylky od ideálních proporcí.
  • Příliš hrubé nebo příliš jemné kosti.
  • Nedostatečné osvalení.
  • Kulatá mozkovna.
  • Silně vyjádřený stop.
  • Krátká, příliš dlouhá nebo špičatá tlama; hřbet nosu jiný než rovný.
  • Lehký předkus.
  • Chybějící zuby kromě dvou 1. třeňových zubů.
  • Oči příliš světlé, příliš hluboko usazené nebo vystupující.
  • Nedostatečně uzavřená víčka.
  • Uši příliš hluboko nasazené, příliš malé nebo příliš špičaté, nesené odstávající; složené ucho.
  • Hřbet příliš krátký, spáditý nebo kapří hřbet.
  • Záď přestavěná nebo silně spadající.
  • Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý; chybějící předhrudí.
  • Zalomený ocas, ocas nesený nad hřbetem.
  • Strmé zaúhlení hrudních končetin.
  • Vytočené nebo křivé přední běhy.
  • Měkká nebo prošlápnutá zápěstí.
  • Strmé zaúhlení, kravský postoj nebo sudovitý postoj pánevních končetin; sbíhavý postoj.
  • Tlapy podlouhlé, málo klenuté prsty.
  • Chody krátké, strnulý pohyb, sbíhavý, křížící se pohyb.
  • Vady kresby srsti:
    • Přerušená lysina.
    • Bílá skvrna na šíji větší než zhruba půlka dlaně.
    • Bílá dosahující zřetelně nad zánártí (holínky)
    • Bílá není na všech čtyřech tlapách.
    • Průběžný bílý obojek (vážná vada)
    • Rozdělená bílá na hrudi (vážná vada)
    • Hrudní končetiny – chybějící rezavě červená mezi bílou a černou (vážná vada)
    • Chybějící bílá kresba na hlavě, hlava ne zcela černá (velmi vážná vada)
  • Nejisté chování, nedostatek temperamentu, lehká agresivita.

Vylučující vady:

  • Bojácnost, agresivita.
  • Podkus, výrazný předkus, zkřížený skus.
  • Entropium, ektropium.
  • Žluté dravčí oko, skleněné oko, modré oči.
  • Zatočený ocas.
  • Příliš dlouhá, jemná srst; chybějící podsada.
  • Chyby barvy:
    • Chybějící trojbarevné zbarvení.
    • Základní barva jiná než černá.
  • Nedostatečná velikost, nadměrná velikost ve srovnání s údaji o toleranci.

Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.

 

 Historie

 

V roce 1889 se v časopisu Zentralblatt für Jagd- und Hundeliebhaber (Ústřední listy milovníků myslivosti a psů) objevil článek o entlebušském salašnickém psu, jehož autorem byl E. Bauer z Aarburgu. Entlebušští psi nebyli ještě žádným čistokrevným plemenem, patřili k velkému množství bezejmenných psů sedláků. Říkalo se jim podle prostředí, ve kterém žili, vesnický, venkovský nebo prostě honácký pes.

    Bauer ve svém článku píše: „Nejvíce oblíbený a ceněný je entlebušský pes u salašníků a malých obchodníků s dobytkem. V našem kraji zcela a ve všech ohledech převzal úlohu ovčáckých psů. Velikostí se podobá malému honiči. Vzhledem ke své výšce působí kompaktně, má silný, válcovitý trup a zcela rovnou hřbetní linii…Entlebušský pes je neobvykle živý a temperamentní, nezná únavu a jeho oříškově hnědé, inteligentní oči sledují pána a snaží se porozumět každému jeho přání; rovněž je u něho charakteristicky vyvinutý pud doprovázet pastýře a stádo a je na něm patrné, že to dělá rád. Štěkot je málo slyšitelný a slabý. V uplynulém létě jsme mohli obdivovat inteligenci těchto psů za normálních povětrnostních podmínek a na salaších vysoko v horách. Na pouhý pokyn salašníka přiváděl jeden takový pes nehlučně a bez kousání zaběhlé kusy nazpět do stáda, protože dobytčata byla oslepena čerstvě napadaným sněhem. Salašníci si takové psy považují a dobře s nimi zacházejí.“

Bauerův článek ležel před zveřejněním bohužel velmi dlouho v zásuvce redaktora, protože ten (podle svých vlastních slov) takto popisovaného psa vůbec neznal.

Max Sieber, který byl velkým milovníkem salašnických psů a věnoval se jejich podpoře i rozvoji, prosil již od počátku osmdesátých let 19. století v kynologickém tisku o informace o entlebušském honáckém psu a navrhoval, aby byla v roce 1884 na výstavě v Bernu otevřena také zkušební třída pro entlebušské salašnické psy.

K tomu bohužel nedošlo, protože pořadatelé v Bernu jednoduše opsali katalog výstavy z Curychu, a protože v Curychu dosud žádní entlebušští psi neexistovali, nebyli předvedeni ani v Bernu.

Po zveřejnění Bauerova článku přiměl Sieber bernské kynology k tomu, aby tohoto malého honáckého psa hledali v Emmentalu a Entlebušsku. Vzhledem k tomu, že výstava v roce 1899 skončila se ztrátou, neměli však kynologové zájem pouštět se do nových úloh.

Žádný entlebušský salašnický pes nebyl předveden dokonce ani v roce 1907 na výstavě v Lucernu – v samotné kolébce entlebušského psa. Bylo zapotřebí, aby přišla taková osobnost, jako byl známý geolog prof. dr. Albert Heim, který dokázal kynologům vysvětlit, že by bylo možné poměrně snadno vyšlechtit z trojbarevných psů sedláků samostatné plemeno.

A byl to – jako v případě velkého švýcarského salašnického psa – opět „sběratel“ Franz Schertenleib z Rothöhe u Burgdorfu, kdo se vydal hledat entlebušského salašnického psa a v roce 1913 při výstavě v Langenthalmu předvedl rozhodčímu A. Heimovi čtyři jedince. Byli to první zástupci nového plemene, kteří byli zapsáni do švýcarské plemenné knihy. Na zemské výstavě v Bernu v roce 1914 představil Schertenleib dalších pět entlebušských psů, kteří byli rovněž zapsáni do plemenné knihy. Těchto dalších pět zápisů však zůstalo nadlouho osamoceno a chov entlebušského salašnického psa opět usnul.

Zachráncem entlebušských salašnických psů byl zvěrolékař dr. B. Kobler ze St. Gallen. Ten se rozhodl energicky rozvinout chov entlebušských salašnických psů. V roce 1924 inzeroval v místních novinách vydávaných v Eschholzmattu následující inzerát: „Hledá se entlebušský salašnický pes se zkráceným ocasem“.

Bohužel neobdržel žádné odpovědi. Pak však navštívil Schertenleiba a v jeho „sbírce“ zahlédl také malého entlebušského salašnického psa. V létě 1926 dostal od Schertenleiba fenu Babeli von der Rothöhe, na které založil svůj chov. V srpnu 1926 založil Švýcarský klub pro entlebušské salašnické psy. Na první klubové výstavě v St. Gallen v roce 1927 bylo posouzeno celkem 16 entlebušských salašnických psů.

Řada věcí, které napsal E. Bauer o entlebušském salašnickém psu v roce 1889, platí i dnes a jsou zakotveny i ve standardu FCI.

 

 

 
© entlebusskysalasnickypes.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky zdarma